Některé aspekty Marxovy politické ekonomie

Část I

Marxova teorie práce a hodnoty

Teorie práce a hodnoty je jednou z teorií vědy zvanépolitická ekonomie (dnes se jí říká už jen ekonomie), kterávysvětluje, jak je pracující třída v kapitalismu vykořisťována a jakkapitalistická společnost funguje.

Kapitalismus je stádiem ve vývoji lidské společnosticharakterizovaným třídním monopolem na výrobní prostředky, námezdníprací a zbožní výrobou. Proto je třeba vysvětlit takové fenomény jakomzdy, ceny a zisky. Teorie hodnoty práce jezákladem pro pochopení ekonomie kapitalismu, protože kapitalismus jezbožní výrobou par excellence a teorie hodnoty práce vpodstatě vysvětluje, čím se stanovuje hodnota zboží. Kdysi existovalyprotichůdné teorie hodnoty, dnes ale mají akademičtí ekonomové sklonpotřebnost takové teorie popírat. Vše, co je třeba, říkají, je teorieceny. Ukážeme si však, že ceny se nedají vysvětlit bez toho, že sebudeme zajímat o pojetí hodnoty.

Prvně pár definicí. Bohatství jecokoliv užitečného a produkovaného lidskou prací z materiálůnalézajících se v přírodě. Marx říkal, že v kapitalismu bohatstvínabývá podoby nesmírné akumulace (hromadění) komodit. Komodita(zboží) je dílem bohatství vyrobeným za úcelem směny za jinédíly bohatství. Zbožní výroba je tak ekonomickýmsystémem, kde se bohatství produkuje kvůli prodeji – pro trh. Vesvé jednoduché formě existuje pouze na periferii společností snezbožní výrobou, kde bohatství vyrábí přímo pro spotřebu buď výrobcisami pro sebe, nebo podřízená třída pro své pány. Na začátku sekomodity vyměňovaly, ale jak se zbožní výroba vyvíjela, jedna komoditanakonec zaujala zvláštní úlohu: stala se univerzálním ekvivalentem, zanějž se dají směnit všechny komodity a naopak – zkrátka staly sez ní peníze. A tady nastává pro vědu politickéekonomie problém: co určuje poměr, v němž se komodity směňují jedna zadruhou?

Jedním ze závěrů, které můžeme vyvodit ze skutečnosti,že se komodity navzájem důsledně směňují v pevně stanoveném poměru,je, že všechny komodity musí více či méně sdílet nějaké společnévlastnosti. Které? Coby části bohatství všechny komodity sdílejí dvěcharakteristiky: jsou užitečné a jsou toprodukty lidské práce. Která z nich může býtměřítkem? Někteří navrhovali užitečnost (či užitkovost), ale tady jeproblém: ten samý artikl může být pro různé osoby užitečný různouměrou. Užitečnost je zkrátka osobní záležitostí: osobním vztahem mezikomoditou a jejím spotřebitelem. Užitkovost by tak byla proměnlivým,subjektivním měřítkem a nemohla by vysvětlovat, proč se komoditydůsledně směňují ve stálém poměru. Zůstává nám tak druhé kritérium– komodity jako produkty lidské práce.

Na rozdíl od užitečnosti se dá množství práce vtělenédo nějaké komodity objektivně změřit: například tím, jak dlouho trvalajeho výroba. Avšak tuto vlastnost, že jsou produktem lidské práce,sdílí všechno bohatství a ne jen komodity. Proto chceme vědět, jak sekomodity liší od ostatních forem bohatství. Víme, že bohatství nabývápodobu komodit jen za jistých společenských podmínek – konkrétnětehdy, je-li vyrobeno proto, aby bylo prodáno. Podobně je tomu i sprací (využitá lidská energie) – za stejnýchspolečenských podmínek se z ní stává"hodnota". Hodnota je tudíž něco, co nenajdete mezifyzikálními nebo chemickými vlastnostmi komodity, neboť je tospolečenská vlastnost, společenský vztah. Avšak poněvadž se hodnotavyjadřuje jen při směně, jako směnná hodnota, jeví setento společenský vztah jako vztah mezi věcmi. A právě to se skrývá zaMarxovým obratem "zbožní fetišismus". Cena jepeněžním vyjádřením hodnoty.

Teorie práce a hodnoty tedy říká, že práce je základemhodnoty. Jak ale práce určuje hodnotu komodity? Marx tvrdí, že hodnotakomodity se určuje množstvím společensky nezbytné práce, která je v ní obsažena, nebo – což je to samé – množstvím společensky nezbytné pracovní doby strávené její výrobou od začátku až do konce. Povšimněte si, že teorie práce a hodnoty neříká, že hodnotu komodity určuje skutečné množství práce, které je v ní obsaženo. To by totiž znamenalo, že nevýkonný dělník vytváří větší hodnotu než dělník výkonný. Společenskou nezbytností je míněno množství potřebné k produkci a reprodukci komodity při průměrných pracovních podmínkách, např. průměrná produktivita, průměrná intenzita práce. Příklad: v britském uhelném průmyslu by byl průměrný výkon asi 4300 liber za směnu jednoho člověka a fungovalo by tam přibližně 230 šachet. V některých by byl tento výkon za směnu více než 4300 liber a v jiných méně, ale hodnotu uhlí by neurčovala práce horníků v těch či oněch šachtách. Jeho hodnotou by byl společenský průměr stanovovaný trhem. To samozřejmě znamená, že obsah společenské nezbytnosti se neustále mění. Celý proces výroby komodity zvané uhlí také zahrnuje práci dělníků mimo šachty, kteří vyrábějí materiály potřebné k těžbě uhlí.

V kapitalismu je skoro všechno komoditounebo to podobu komodity nabývá, čili kupuje se to aprodává. Toto vymezení je nezbytné k odražení argumentů, které jsouproti teorii práce a hodnoty často vznášeny – a to, že některévěci, které se kupují a prodávají, buď nejsou produkty práce, nebo seprodávají za ceny, které jsou zcela v nepoměru s množstvím práce,které je do nich vtěleno, např. půda a umělecké předměty. Půda má vkapitalismu cenu, která je ve své čisté podobě pouze kapitalizacíjejího pronájmu. Hodnotu ale půda nemá, poněvadž není produktem lidsképráce. Malby a starožitnosti jsou opravdu produkty lidské práce, alenejsou to skutečné komodity, protože se nedají znovu vyrobit. Pojem"společensky nezbytné práce" tak s ohledem na tyto artikly nemá žádnývýznam. Jedna hloupá námitka také říká: proč je hrouda zlata zmeteoritu hodnotná, když v ní není vtělená žádná práce? Potvrzuje všaknaopak teorii práce a hodnoty, jelikož hodnota této hroudy je stejnájako hodnota zlata vyrobeného za normálních podmínek. Kdyby totižzlato pravidelně padalo z oblohy, pak by jeho hodnota poklesla na to,co je třeba k jeho posbírání.

Další věcí, která v kapitalismu nabývá podobu komodity,je pracovní síla (schopnost lidských bytostípracovat, lidská energie). Tento fakt je vlastně základem kapitalismu,poněvadž předpokládá odloučení výrobců od vlastnictví a kontroly nadprostředky a nástroji k výrobě bohatství. Mezi pracovní silou aostatními komoditami je ale jeden velmi důležitý rozdíl: pracovní sílaje vtělena do lidských bytostí, které umí myslet, jednat a bojovat,aby dostaly co nejlepší cenu za to, co prodávají. Jinak se jejíhodnota stanovuje stejně jako u ostatních komodit: množstvímspolečensky nezbytné práce na její tvorbu a obnovování. Prácevynaložená na tvorbu pracovní síly člověka je prací vynaloženou naprodukci potravin, šatstva, obydlí a dalších věcí potřebných k tomu,aby člověk zůstal schopen práce. A tak se hodnota pracovní sílynekvalifikovaného člověka rovná asi tak tomu, co je třeba, aby zůstali se svojí rodinou naživu a mohl dál pracovat. Kvalifikovaní lidédostávají víc, protože tvorba a udržování jejich dovedností stojí vícpráce. Když si pracující najde zaměstnavatele, je mu vyplácenamzda, což je cena, kterou dostává zaplacenou za to,že zaměstnavateli, řekněme po 8 hodin, umožňuje využívat jeho pracovnísílu. Mzdy jsou tak zvláštním druhem ceny, jsou peněžním vyjádřenímhodnoty pracovní síly.

Pracovní síla má jednu příznačnou vlastnost. Protožebohatství se dá vyrábět jedině tak, že lidské bytosti aplikují svojiduševní a fyzickou energii na materiály nacházející se v přírodě, aprotože práce (vynaložení pracovní síly) je základem hodnoty, mápracovní síla tu vlastnost, že je schopná vyrábět a vytvářet novouhodnotu. Předpokládejme, že pracovní síla našeho dělníka má hodnotu 4hodin práce denně. Ale skončí s prací poté, co odpracoval 4 hodiny? Samozřejmě, že ne. Podle smlouvy musí odpracovat ještě další 4hodiny. Poněvadž pracuje v prostorách svého zaměstnavatele, snástroji, stroji a surovinami svého zaměstnavatele, tak cokoliv, covyrobí, patří jeho zaměstnavateli. A tak v tomto případě zaměstnavatelzískává 4 hodiny práce zdarma. A to je zdroj jehozisku, o který se dělí v podoběúroku se svými věřiteli a v podobě (pozemkového)nájmu (renty) s majitelem pozemku a v podobědaní se státem. Takže zdrojem všech rent, úroku azisků je nezaplacená práce pracující třídy.

Podívejme se na tento proces vykořisťování trochublíž. Prvně si musíme povšimnout, že k němu dochází vevýrobě. Pracující jsou vykořisťováni v práci. Kdyžpracující dostane svoji mzdu (nebo plat – další název pro cenupracovní síly), tak už byl/a vykořistěn/a. Nemůže už tedy být opětovněvykořisťován/a úverovými firmami, obchodníky, majiteli nemovitostínebo zdaněním (i když jej/ji mohou okrádat a podvádět a on/a je, aleto už je jiná záležitost). Tzv. sekundární vykořisťování je tedytechnicky zcela chybný termín.

Kapitál, stejně jako hodnota, pro Marxe nenívěc, ale společenský vztah. Je to vlastně hodnota nebo spíš souborhodnot. Z výrobních prostředků se stává kapitál jen za určitýchspolečenských podmínek, konkrétně tehdy, když se používají kvykořisťování námezdní práce kvůli nadhodnotě. A tak zjišťujeme, žeMarx popisuje proces akumulace kapitálu jako "samoexpanzihodnoty". Kapitál je ve své čisté formě peněžnímkapitálem. Kapitalista svůj kapitál investuje, řekněme, do výrobybavlněných triček. Tento svůj kapitál musí dát jako zálohu, aby simohl koupit továrnu, textilní stroje, látku atd. a také, aby si mohlkoupit pracovní sílu. Jeho kapitál pak lze rozdělit nakategorie. Fixní kapitál – to jsou budovy a stroje, které se vevýrobním procesu zcela nespotřebují. Cirkulující kapitál – tojsou suroviny a pracovní síla, které se během výrobního procesuspotřebovávají. Pro nás je důležitější dělba na konstantní avariabilní kapitál. Konstantní kapitál je ten, který je investovaný dobudov, strojů a surovin. Během výrobního procesu se jejich hodnotanebo část jejich hodnoty na hotový výrobek pouze přenáší. Variabilní(v) kapitál je ten, který je investovaný do pracovní síly,a říká se mu tak proto, že je to ta část kapitálu, kteráexpanduje. Pracovní síla tedy nejenže přenáší svoji vlastní hodnotu aje nápomocná při přenosu hodnoty konstantního kapitálu, ale takévytváří hodnotu novou. Vidíme pak, že stroje hodnotunevytvářejí. Dělají jen to (a i to až po uvedení do chodu lidskýmibytostmi), že přenášejí část své hodnoty (která je sama minulým plodempráce lidských bytostí) na hotový výrobek. To uznávají ikapitalističtí úcetní: část z ceny komodity dávají bokem na pokrytíhodnoty přenesené z budov a strojů.

Už dříve jsme viděli, že část pracovního dne strávímeprodukcí ekvivalentu použité pracovní síly a zbytek produkcínadhodnoty (m) pro kapitalistu. Prvníčásti pracovního dne Marx říkal nutná práce (nepléstsi se "společensky nezbytnou prací") a té druhénadpráce. Mluvíme tady o částech dne. (Nelze to alebrát doslovně, jinak se dopustíte stejného omylu jako jeden ekonom zaMarxových časů, který se stavěl proti zákonu, kterým se měl pracovníden zkrátit na deset hodin, protože si myslel, že veškerý zisk vznikáaž poslední hodinu! J Ve skutečnosti se nadhodnota produkuje v každémmomentě, kdy je pracující v práci.)

Poměr nadpráce k nutné práci (což je to samé jako poměrnadhodnoty k variabilnímu kapitálu) Marx nazýval mírou nadhodnoty,nebo stupněm vykořisťování (m ÷ v). Jezřejmé, že v zájmu kapitalisty je zvyšování poměru nadpráce k nutnépráci. Toho se dá dosáhnout dvěma způsoby. Prvním je prodlouženísamotného pracovního dne. Takto vytvořená extra-nadhodnota se nazýváabsolutní nadhodnotou. Druhým způsobem, jak zvýšitpoměr nadpráce k nutné práci, je zredukovat nutnou práci. Nejhrubšímzpůsobem, jak to provést, je snížit životní úroven pracujících tím, žejim snížíte mzdy, což samozřejmě zaměstnavatel vždycky udělá, bude-lito možné. Stejného výsledku – snížení proporce nutné práce– se ale dosáhne i zvýšením produktivity, kdy se napříkladredukuje pracovní doba nutná k výrobě artiklů, které pracujícípotřebuje a jejich ceny klesají, což má za následek snížení hodnotypracovní síly, aniž by došlo ke snížení životní úrovnepracujících. Takto vytvořená extra-nadhodnota se nazývárelativní nadhodnota.

Jak ovlivňují komplikace kapitalistické výroby hodnotukomodity? Hodnotu každého vyrobeného bavlněného trička bude tvořithodnota surovin, přenesená hodnota strojů, hodnota pracovní síly anadhodnota, nebo-li hodnota komodity = c + v +m, kde c je částí totálního konstantníhokapitálu (c) přeneseného na výrobek. Mírazisku je m ÷ (c +v).

Hodnota komodity se stanovuje množstvím společenskynezbytné práce, které je do ní vtělováno od začátku až do konce, anikoli jen ve finálním stádiu její výroby. Proto je nepřesné říkat, žezemědělští pracující vyrábějí potraviny, nebo, že pracující zautomobilek vyrábějí auta. V kapitalismu je výroba společenskýmprocesem, kterého se úcastní všichni pracující. To má jeden důležitýdůsledek: kapitalistická třída jako celek vykořisťuje pracující třídujako celek. Pracujícího nevykořisťuje jen jeho konkrétnízaměstnavatel, ale celá třída kapitalistů.

Po všem, co jsme si řekli o tom, že se komodity směňujív pevně stanoveném poměru podle svých hodnot, může působit jakopřekvapení, když si teď povíme, že v kapitalismu se komodityneprodávají za svoji hodnotu. Tak tomu ale ve skutečnosti je. Proto jetřeba pochopit, že teorie práce a hodnoty není pouhou teoriíceny. Jsou tu dva prosté důvody, proč se mohou cena a hodnota lišit:ceny fluktuují spolu s nabídkou a poptávkou a při monopolním postaveníse bude komodita prodávat nad svojí hodnotou (nebo s dotacemi podsvojí hodnotou). Třetí důvod je komplikovanější, ale musíme jejpochopit, chceme-li porozumět pozorovatelným mechanismům kapitalismu(např. tomu, co se skrývá za cenovou politikou podniků). Ti, kdorozhodují o cenách, neví, jaká je hodnota, a ani to vědětnepotřebují. Z čeho tedy vycházejí?

Viděli jsme, že zálohovaný kapitál se dá rozdělit nakonstantní a variabilní a že je to pouze variabilní kapitál, kterýnarůstá, aby vytvořil nadhodnotu. Poměr c ÷ v Marx nazýval organickou skladbou kapitálu. Kdyby sepři stejném stupni vykořisťování (m ÷ v)ve všech podnicích všechny komodity prodávaly za svou hodnotu,znamenalo by to, že nejvyšší míry zisku by se dosahovalo v technickyzaostalých, na práci náročných podnicích. Je tomu ale skutečně tak? Vůbec ne. Kapitál má spíš tendenci dosahovat víceméně stejné míryzisku, ať už je investován kamkoliv.

Jak smířit teorii práce a hodnoty s průměrováním zisků? To byl problém, který byl záhadou Adamu Smithovi i Ricardovi. Marx jejale vyřešil jediným možným způsobem: opuštěním předpokladu, že sevšechny komodity prodávají za svou hodnotu. Kritikové to nazývají"velkým rozporem" v Marxově díle, ale nic takového to není. Jak jsmeuž viděli, kapitalistická výroba a oběh jsou společenským procesem:každý jednotlivý kapitalista nevykořisťuje jen své vlastnízaměstnance, ale celá kapitalistická třída vykořisťuje celou pracujícítřídu. Každý kapitalista zaměstnává tolik a tolik pracujících, kteříprodukují takovou a takovou nadhodnotu. Místo toho, aby šla tatonadhodnota individuálnímu kapitalistovi, jde do fondu, z nějž je spolus ostatní nadhodnotou sdílena všemi kapitalisty podle toho, kolikkapitálu původně investovali. (Tím se vysvětluje, proč plněautomatizovaná továrna stále vytváří zisk.)

A teď se zamyslete, jaký to má dopad na ceny. Řekněme,že s ÷ v je 100 procent a že jsou tu třisektory s odlišnou organickou skladbou:

  c v m hodnota míra zisku
A 80 20 20 120 20%
B 40 60 60 160 60%
C 60 40 40 140 40%

Bez zprůměrování zisků je nejziskovějším sektorem B,ale při zprůměrování zjistíme, že:

  c v m zisk hodnota cena
A 80 20 40 40 120 140 nad hodnotou
B 40 60 40 40 160 140 pod hodnotou
C 60 40 40 40 140 140 v hodnotě

Marx této prodejní ceně, kterou tvoří náklady plusprůměrná míra zisku, říkal cena výroby. Takto veskutečnosti podniky fungují a akademičtí ekonomové (kteří, jak Marxzdůrazňoval, pouze přejímají pohled byznysmenů na ekonomické dění)nepotřebují víc vědět. Takovéto chápání je ale nedostačující. Je sicemoc hezké vzletně mluvit o tom, že cenu určují náklady plus "normálnízisk", ale co je to normální zisk? Prý něco, co se určuje zvyklostí! Tak to ale jen vypadá. Jedině teorie práce a hodnoty s jejím pojmemhodnoty a nadhodnoty založené na práci může adekvátně vysvětlit, pročje "normální" míra zisku, řekněme, 10 procent, nikoli 5 procent.

Část II

CO JSOU TO VLASTNĚ VAŠE MZDY?

Kdyby nešlo o peníze, tak by většina z nás hned odzítřka přestala chodit do práce. Konec konců, mzdy jsou obvyklýmprostředkem, jak lidi k práci přimět. Dokonce můžete zaslechnout, jakto někteří označují za "otročinu". Nejde jim o přesnost prostě jenvyjadřují své pocity. V dnešním světě moc skutečného otroctví není. Jeto totiž zastaralý a nevýkonný systém, jak z lidí vymáčknoutpráci. Velké říše minulosti byly na práci otroků postaveny a nakrátkoopět vzplanulo v Americe, když se panenská půda nového kontinentuotevírala zemědělství. Otrok se chytal nebo kupoval jako kůň či stroja aby z něj dostali maximum práce, tak jej buď krmili, nebobičovali. Otroci nebyli považováni za skutečné lidi, bylo jim upíránoobčanství a jejich majitelé obvykle vládli nad jejich životem asmrtí. Ale kvalita práce, kterou mohli dělat, byla obecně velmi nízkáa vlastnictví otroků má ještě jeden háček: musí se živit a ubytovávat,i když pro ně není práce.

I když zde vždycky v určitém množství existovalo, jepodněcování lidí k práci mzdami coby univerzální systém poměrněnové. Skoro na celém světě byly otrokářské říše přemoženy mnohem méněorganizovaným systémem feudalismu. Feudální nevolník byl "svobodný"člověk vlastnící svůj kousek půdy, kvůli ochraně před útokem se všaknevolníci seskupovali kolem bojovníků, vládců panství a za jejich"ochranu" platili prací na půdě nebo bojováním v bitvách svýchpánů. Ve zbývajícím čase mohli pracovat na vlastníchpolíčkách. Desetinu z toho, co vyprodukovali, od nich vyžadovala velmiorganizovaná církev, která fungovala ve spojení s pány, aby nevolníkůmznemožnili útek. Je tudíž diskutabilní, jestli na tom byli nevolníci omoc lépe než otroci.

Se vzestupem kapitalismu však byli nevolníci postupnězcela osvobozeni tím, že přišli i o svá políčka. Už nebyli nuceni pronikoho pracovat jedině, že by je k tomu dohnal hlad. A tak se ochotně,někdy i zoufale, nabízeli k práci, neboť nebyla žádná jiná možnost jakzískat potravu, šatstvo a přístřeší než prostřednictvím mezd. Konečněse stal v kapitalismu systém nakupování a prodáváníuniverzálním. Všechno bylo na prodej. Všechno se dalo koupit. Jenževelká masa lidstva měla problém neměla co prodat, kromě své schopnostipracovat.

Většina z nás cítí, že máme právo na život. Potíž jeale v tom, že jen málokdo z nás na to má "soukromé prostředky". Naživobytí si můžeme vydělat jedině tím, že se "prodáváme". Je to jakoprostituce. Jinou možnost ale nemáme. Proto spousta pracujících mluvío "právu na práci", skoro jako by bylo totožné s právem naživot. Úcastní se pochodů a demonstrací, když je pracovních míst málo,a trvají na svém právu na práci. Ve skutečnosti pracující samozřejměnemají žádné legální právo na práci. A ani je mít nebudou. Vlastní jenjednu komoditu schopnost pracovat. Milióny lidí nacelém světě nevlastní nic jiného.

A tím se odlišují jako samostatná ekonomická třída,pracující třída. Tvoří asi 90 procent obyvatelstva "civilizovaného"světa. Samozřejmě, že ve vyspělejších zemích mohou vlastnit svůj dům aauto, ale ekonomicky je jejich třída určována faktem, že se musí pocelý svůj produktivní život nechat prostituovat, aby si mohli tytověci udržet a žít ze dne na den.

Jestliže jsou pracující prodejci své schopnostipracovat, pak očividně musí být i třídou kupců. Příležitostně a krátcesi může jeden pracující koupit služby druhého, aby mu tento udělalnějakou práci, ale protože mu může vyplatit mzdu jen ze svojí mzdy,nemůže to fungovat všeobecně. Jen ti, kdo vlastní bohatství, na kterémse dá pracovat, aby se vyprodukovalo další bohatství, si veskutečnosti mohou dovolit vyplácet mzdy. Proč by si nás ale měl někdochtít najímat zvlášť, když už bohatství má a my žádné nemáme? Proč bynám měl někdo vyplácet mzdy za využití naší duševní a fyzické energie? To může mít jen jeden důvod: další zvyšování jejich bohatstvíprostřednictvím naší práce. A ne jen to: jeho zvyšování o víc než jeno cenu našich mezd.

Bohatství, které se takto využívá k tvorbě dalšíhobohatství, se nazývá kapitál a těm, kdo jej takto využívají, se říkákapitalisté. A tak je většina lidstva rozdělena na dvě třídy: prodejcea kupce pracovní síly, pracující a kapitalisty.

Mzdy jsou tedy skutečně cenou, která se nám platí zanaši schopnost pracovat. Samotná existence mezd dokazuje rozdělení natřídy. Každý měsíc nám výplatní páska připomíná skutečnost, že patřímek třídě, která si může právo na život zajistit jedině tím, že se budenabízet k práci, tím, že se nechá prostituovat od těch, pro něž jepohodlné kupovat si její schopnosti od globálních kapitalistů.

Takováto situace nevyhnutelně vede ke konfliktu. Přinákupu a prodeji se prodejce vždy snaží zvednout cenu, zatímco kupcese ji snaží snížit. Je to neustálý proces. A oním předmětem konfliktuje samotná výplatní páska. Nejrychlejším a nejjistějším způsobem, jaksi může kapitalista zvýšit zisky, je redukce mezd. A jelikož mzdapracujícího je jeho jediným prostředkem obživy, tak nemá jinou možnostnež bojovat nejen za zvýšení své mzdy, ale i proti jejímu poklesu.

POCTIVÁ MZDA ZA POCTIVOU PRÁCI?

Sociální demokraté, komunisté a odboroví bossové tohohodně namluví o "poctivé mzdě za poctivou práci". Avšak na námezdnímsystému ve skutečnosti není vůbec nic "poctivého". Kapitalisté jsou vněm vždycky ve velké výhodě. I když často opravduzvyšují své zisky bojem proti mzdovým požadavkům, takto dnes rozhodně není hlavní metoda jak dosáhnout zisku. Pro kapitálje ziskové zaměstnávat pracující i tehdy, když mzdy neklesají. Toplatí zejména pro období růstu. Mzdy jsou samozřejmě nedostačující,ale relativně mohou být vyšší.

Jak tedy potom kapitalista dosahuje zisku? Čistě zavyužití námezdního systému. Mzdový podfuk je vlastně velicejednoduchý, ale efektivní. A co víc, je dokonale legální. Jestliže simůžete sehnat dost kapitálu, tak to klidně můžete od zítřka začítdělat taky pokud ovšem právě seženete dostatek kapitálu.

Funguje to takto: kapitalista si prostě najme na měsícschopnosti nějakého člověka a pak z něj během tétodoby vymáčkne maximum práce. A teď: už od úsvitucivilizace člověk dokázal vyrobit víc, než potřeboval sám prosebe. Hlavně proto bylo otrokářství možné. A od vzniku továrníorganizace a pak mechanizace, automatizace a dnes dokoncecomputerizace se tyto možnosti ještě zvýšily. Kapitalista alenevyplácí skutečnou hodnotu, kterou ten člověk dodává surovinám tím,že s nimi pracuje. Vyplácí pouze tolik, kolik ten člověk potřebuje naživobytí. Zjednodušeně řečeno, pracující třeba během pondělka aúterka vyrobí dost na zaplacení svého živobytí, ale kvůlikapitalistovi musí produkovat bohatství až do pátku a to prostě proto,že si kapitalista pracovní sílu pracujícího koupil na celé totoobdobí.

Jestliže si pracující stěžují, že tento systém nenívůbec fér, je jim jednoduše připomenuto, že se jedná o kupní aprodejní dohodu. Oni mají něco k prodeji: svoji schopnost pracovat. Akapitalista je ochoten si ji koupit. Zisk je jednoduše rozdíl mezimzdou pracujícího a hodnotou toho, co ve skutečnosti vyrobil. Všechnyvágní řeči odborových bossů o tom, že pracující mají právo na podíl zezisku, prostě ukazují totální nepochopení, co jsou to vlastně zisky aco jsou to mzdy. Pracující v kapitalistickém systému nemají vůbecžádné právo na podíl ze zisku.

KOLIK STOJÍTE?

Neexistuje žádná přímá souvislost mezi tím, kolik tohovyrobíte a velikostí cifry na vaší výplatní pásce. A není tu ani žádnáskutečná souvislost mezi vaší mzdou a tím, jak pilně pracujete. Častose to těžko chápe kvůli všem těm systémům úkolové práce, prémiím avysokým přesčasům, díky nimž to vypadá, že čím pilněji pracujete, tímvíc peněz si vyděláte. Kdyby tu ale skutečně taková souvislost byla,pak by to znamenalo, že generální ředitel firmy se svým platem,řekněme, 100 tisíc Kč pracuje asi desetkrát víc než průměrný pracujícíčlověk což je dost nereálné.

V době, kdy se po celodenní práci vracíme domů, jsmepěkně vyčerpaní, a to se ženy ještě musí věnovat domácím pracem. Umýtse a změnit si náladu tak, abyste se mohli naplno věnovatpartnerovi/partnerce a dětem, to vyžaduje opravdové úsilí. Většina znás se spokojí s tím, že v té troše volného času stráví pár hodin utelevize nebo v hospodě a jde spát. Během dne jsme totiž vydaliveškerou fyzickou, emocionální a duševní energii, kterou jsme schopnivyvinout, aniž by se to projevilo na našem zdraví (což se mnoha lidempoměrně často stává).

Takže jsme odvedli svoji poctivou práci a dostanemesvoji poctivou mzdu. A tady máme přímou souvislost mezi nimi. Tatokomodita, kterou máme na prodej naše schopnost pracovat je na koncidne spotřebovaná. Prodali jsme ji. A její obnova stojí peníze peníze kudržení určité úrovne stravování, oblékání, bydlení a rekreace,abychom mohli čelit dalšímu dni nebo dalšímu pondělnímu ránu. Navícjsme byli vychováváni předně s určitou mírou péče, vzděláváni surčitými náklady a pravděpodobně i vyučeni.

Tohle všechno tvoří skutečné náklady na výrobu našíkomodity schopnosti vykonávat určitý typ práce. A právě na tovynakládáme naše mzdy na náklady za výrobu naší pracovní síly. Tohlevšechno míváme na mysli "poctivou mzdou" dostatečný příjem, abychommohli dál produkovat naši schopnost pracovat pro kapitalistickoutřídu, a to po celý život, dokud naše komodita neztratí stářím většinusvé hodnoty. Mzdy rovněž pokrývají náklady na produkci dětí, abychomdodali další armádu námezdních otroků, kteří zaujmou naše místa, až myodejdeme.

Námezdní systém byl tak úspešný, že se rozšířil dovšech zemí světa. A mezi válkami a krizemi, které způsobuje, fungujejako kouzlo. Přebytky, které pracující produkují, se většinoupoužívají k nákupu nových strojů, závodů a materiálu, z jejichžvyužívání vzniknou další přebytky a tímto způsobem bylo také dosystému vtahováno víc a víc zemědělců z "nerozvinutých oblastí". Novéstroje vyrobené pracujícími v jednom průmyslovém odvětví slouží kestupňování míry zisku, který vytváří pracující v jiném odvětví. Budovya podniky vytvořené jednou generací slouží k extrakci nadhodnoty zgenerace příští.

Neustále a na celém světě budují pracující větší avětší bohatství z něhož jim nic nepatří. Svojí prací se víc a vícpřipravují o bohatství světa a tak vyzdvihují kapitalistickou tříduvýš a výš nad sebe a poskytují jí větší a větší utiskovatelskoumoc.

A většina pracujících tento systém legalizovanézlodějny akceptuje. (Legální je jen proto, že zákony píšíkapitalisté.) Akceptují jej pokaždé, když bojují o své "právo napráci". Akceptují jej, když mluví o "poctivé mzdě za poctivou práci",a dávají najevo svůj souhlas s tím, že jsou okrádáni, když si myslí,že "spolupráce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli" je dobrá věc.

Samozřejmě, že se jim vymývají mozky, aby s tím všímsouhlasili. Neuvědomují si, že by mohli námezdní systémzrušit. Obvykle se jim tak uleví a jsou tak spokojení, když konečnědostanou svou výplatu, že zapomenou na to, že ve svých rukou držídůkaz, že jsou zase za hlupáky v tom největším podvodu všech dob.